Cyrilometodějská tradice v našich národních dějinách
Cyrilometodějská tradice v našich národních dějinách
K čemu se hlásíme – čemu věříme?
Eduard Neupauer/Josef Hauzar
Když se počátkem dvacátého století v našich zemích konstituovalo živé církevní společenství pravoslavné církve, měli její členové duchovně nač navázat. Mohli se evidentně přihlásit k duchovní tradici, jež konstituovala slovanství; k tradici byzantského ritu liturgického ale i ducha intelektuálního, který v pro nás uzpůsobené formě před 1150. lety implementovali evropskému kontinentálnímu prostoru bratří sv. Cyril a Metoděj se svými žáky. Pravoslavná církev, jakožto duchovní a liturgické společenství není tudíž v našem prostředí až tak novým jevem a snad to je zapomněním a ochotou zapomínat či vytěsňovat, že je považována ve společnosti za prvek veskrze novodobý a dokonce někdy i cizorodý. A to i nad to všechno, že vychází z těch elementárních lidských předpokladů, jež jsou slovanským zemím nejbližší.
Poznání „pravoslaví“ se tedy již ze svých přirozených předpokladů, ze samotného jádra a podstaty činnosti, cílů, liturgického života a duchovnosti, neobejde bez hlubšího vhledu do samotných bazálních základů, se kterými souvisí, a to nejenom v rámci tradice jakožto nositelce duchovního sujetu a oprávněnosti, ale vůbec sui generis v kontextu znalostí o dějinách střední Evropy, Slovanství neboli mediteránu, tedy s samotnou činností sv. bratří Cyrila a Metoděje. Kdo chce tedy upřímně poznat a nahlédnout duchovnost pravoslavnou v její genealogii, neobejde se bez poznání velkolepého díla Cyrilometodějského, které je podnes, byť někdy již jenom latentně, jedním z pilířů konstituování Evropy jakožto živorodého společenství národů skrze duchovnost, literaturu, znalosti písma a toho co považujeme za iniciační model kultury v tom nejobecnějším smyslu slova. Činnost bratří je v tomto ohledu, tak jako podnes činnost Církve a společenství pravoslavných věřících, činností kultivující lidské srdce, mysl a ducha. V tomto duchu ani vlastně Církev nemůže být národní, snad jenom jurisdikčně a přísně legislativně vzato, ale společenstvím nadnárodním – tak jak ji vnímali i „naši“ věrozvěstové, kteří bez pohnutek nejupřímnějších by nemohli vykonat tak dlouhou pouť a bojovat s neduhy doby, kteří by nemohli věrně a upřímně hlásat Slovo Boží, tudíž samotného živého „Krista“.
Na to vše konečně poukazují, upozorňují a to vše v konečném důsledku „přímo hlásají“ i naše literární památky doby románské (IX. – XIII. stol.), naši letopisci, kteří byli k dění před a po Cyrilometodějské misii velice citliví a pamětliví na hluboký přerod jimiž vzdělanost a kultura slovanská procházely a nové životaschopné elementy kulturní do svého života inkarnovaly. Jak jinak by mohl již v IX. či počátkem X. století životopisec sv. Konstantina (Cyrila) Filosofa napsat, že:
„Milosrdný a dobrotivý Bůh čekající na pokání člověkovo, aby všichni byli spaseni a dospěli ku poznání pravdy, nechce smrti hříšníkovy, i kdyby se oddával sebe víc zlobě, nýbrž chce jeho pokání a život, a proto nenechává lidského pokolení klesnouti zemdlením a upadnuti do pokušení ďábelského a zahynouti, ale nepřestává nám prokazovati každého roku a v každý čas mnoho milosti, jako zprvu tak i posavad, napřed skrze patriarchy a Otce, a po nich skrze proroky, a potěch skrze apoštoly a učedníky a spravedlivé muže a učitele, jež si vybíral z tohoto bouřlivého žití. Znáť Pán své, kteří jsou jeho, jakož praví: Ovce mé slyší hlas můj, a já je znám, a jménem je volám, a chodí za mnou, a já jim dávám život věčný. To učinil i našemu pokolení, vzbudiv nám toho učitele, který osvítil náš národ, zatemnělý na svém rozumu slabotou či spíše ďábelskou lstí a nechtějící chodili ve světle přikázání božích.“
xxxxxxxxxxxxxx
Vznik Církve se uskutečnil na základě příslibu Krista Spasitele při Jeho Nanebevstoupení, v den Letnic. Tehdy sestoupil Duch Svatý na apoštoly, shromážděné v jednom domě v Jeruzalémě.
Věrouka pravoslavné církve spočívá na Písmu svatém a na všeobecné církevní tradici. Církevní tradice je uchována jednak v řádu církve a jejím životě, jednak ve spisech sv. Otců, tj. církevních spisovatelů z prvních století dějin křesťanství.
Zřízení pravoslavné (řecky: orthodoxní) církve bylo vytvořeno v době od 1. do 9. století. Podle tohoto zřízení se křesťané organizují podle státních území a podle národů ve vlastní místní církve. Místní církve jsou spojeny v jednu církev všeobecnou (řecky: katholickou). K tomuto systému všeobecné církve příslušela původně i církev římská. V ní však později šel vývoj k vytvoření papežství. Zatímco se až do 9. století zúčastňoval římský patriarchát všech všeobecných církevních sněmů a jejich usnesení se podřizoval (např. šestý všeobecný sněm[680-681] odsoudil římského patriarchu Honoria pro bludný monotheletismus, a římská církev se tomuto rozsudku podrobila), později se v římské církvi uplatňovala zásada, že usnesení všeobecných církevních sněmů potřebují schválení římského patriarchy. Východní církve proti těmto tendencím vždy vystupovaly. To vedlo roku 1054 k církevnímu rozkolu, v němž na jedné straně stál patriarchát římský a na druhé straně patriarcháty cařihradský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. Východní patriarcháty se nadále pevně držely pravoslavného učení a nesouhlasily s novým vývojem poměrů v církvi římské (s Filioque, s papežstvím, se zaváděním latiny u všech národů, s ideou odpustků, se všeobecným celibátem duchovenstva, s pokusy o zavedení přijímání pod jednou způsobou aj.)
Je historickým omylem názor, názor dosti běžný, jako by církev pravoslavná byla povstala teprve v roce 1054 odtržením od Říma. Místní pravoslavné církve nikdy nebyly Římu podřízeny, třebas římský patriarcha, jakožto biskup původně prvního hlavního města říše římské, požíval veliké autority. Právní poměr východních patriarchů k římskému byl stejný, jako byl jejich poměr mezi sebou navzájem. Nebyl to poměr podřízenosti, nýbrž rovnosti. O odtržení od Říma je možné mluvit u církví, které se utvořily na Západě na základě reformace, neboť před reformací příslušely k církvi římské.
Nejvyšším zákonodárným orgánem společným všem pravoslavným církvím na světě je všeobecný sněm, který je i jejich společným pojítkem. Všeobecný sněm řeší jako nejvyšší autorita církve principiální věroučné otázky.
Pravoslavná církev rozřešila svůj poměr k národnostem a státním útvarům tak, že se organizuje, jak již bylo řečeno, podle státních území a podle národů.
Ke starobylým patriarchátům se počítají patriarcháty: cařihradský, jehož představitel je "prvý mezi rovnými", alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. Historickým vývojem vznikly další místní patriarcháty: ruský, gruzínský, srbský, rumunský a bulharský, a místní církve kyperská, řecká, polská, albánská, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku, americká, sinajská, finská, japonská, a další.
Pravda často v dějinách vítězí navzdory své bezbrannosti či právě v této bezbrannosti. Proto ani krátká doba misijní činnosti svatých bratří a pád moravské církve v r. 885 nebyly prohrou. Zaseté semeno přineslo hojné plody. Vyhnaní žáci svatých bratří v čele s nástupcem sv. Metoděje sv. biskupem Gorazdem pokračovali v misii u jiných slovanských národů. Ryze křesťanský a ekumenický odkaz byzantské misie však zůstal natrvalo zapsán i v podvědomí křesťanů v Čechách a na Moravě, přesto, že se v důsledku politických změn dostali do sféry působnosti latinské církve. Skupiny věrných, kteří chtěli zvěstovat čisté Boží slovo srozumitelně všem lidem přetrvávaly zde i po velkém rozkolu z r. 1054. Zajímavá je široká otevřenost těchto skupin. Tak např. živé duchovní středisko kolem sv. Prokopa Sázavského a jeho monastýru se snad řídilo západní – benediktinskou řeholí a překládala se zde do české verze staroslověnštiny i latinská díla. Neváhalo se otevírat všem dobrým věcem, které přineslo společné první tisíciletí křesťanské církve na obou stranách. Nicméně tito horlitelé trvali na používání srozumitelného jazyka a pro duchovní inspiraci sahali tam, kde čisté dědictví původní nerozdělené církve zůstávalo bez neorganických novot zaváděných v tehdejší latinské církvi, totiž do oblastí křesťanského Východu. Dokazují to styky Prokopových stoupenců s Athosem a s Kyjevsko-pečerskou lávrou.
Mnohem později, od 70. let předminulého (19.) století se formovala kolem centra v Praze Česká pravoslavná obec, která se nakonec ustavila pod vedením arcibiskupa Savvatije (Vrabce) jako autonomní česká církev v mezích ekumenického patriarchátu.
V českých zemích se po vzniku samostatného státu r. 1918 z reformního hnutí v katolické církvi vytvořila Církev československá. Hlavními motivy byly úsilí o církevní řád podle moderních požadavků a srozumitelnost bohoslužeb; proto věroučný charakter nové církve formovaný na jejích sněmech byl zpočátku nejasný. Navzdory počátečním sympatiím reformního hnutí k pravoslaví, mohl nakonec přijmout v Bělehradě biskupské svěcení pouze kněz Matěj Pavlík, jenž před svěcením přijal jméno Gorazd. Hnutí se rozdělilo. Většinová skupina vedená dr. Karlem Farským utvořila dnešní Církev československou husitskou a církevní obce věrné biskupu Gorazdobvi byly nuceny se připojit k existující České náboženské obci pravoslavné. Ač i její arcibiskup Savvatij vycházel z domácích předpokladů, nebyly metody jeho misijní práce dost průbojné a přijatelné v našem prostředí. Biskup Gorazd naproti tomu hledal liturgicky i jinak svébytnou formu církevního života vhodnou pro zdejší prostředí. Rozdíl v koncepci obou vůdčích představitelů českého pravoslaví byl ještě komplikován jurisdikčním sporem. Od počátku českého pravoslaví v 19. století spadaly skupiny zdejších pravoslavných pod jurisdikci tzv. „rakouské církve“ s centrem v Srbsku, již ekumenický patriarchát uznával za autokefální a příslušnou pro celé tehdejší rakouské území. Tuto právoplatnou srbskou jurisdikci nakonec uznala celá sjednocená skupina. Biskup Gorazd posléze zvolený do jejího čela přijal pro českou a moravskoslezskou eparchii východní bohoslužebný řád, při čemž ale bohoslužby přeložil do novodobé literární češtiny (což byla tehdy mezi slovanskými církvemi novinka!), zjednodušil vnější rámec a respektoval i vžité místní zvyky, jako zpěv neliturgických bohoslužebných písní, datování některých svátků apod. Oporou v tom mu byl i delegát srbské církve, vysoce vzdělaný, moderní a otevřený biskup Dositej. V církevním umění hledala mladá církev prostý a čistý styl.
Za II. světové války podpořili představitelé pravoslavné církve hnutí národního odporu. Biskup Gorazd poskytl v r. 1942 v kryptě katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze úkryt vykonavatelům atentátu na říšského protektora, „kata českého národa“ R. Heydricha. Úkryt byl zradou odhalen a parašutisté zahynuli. Biskup Gorazd a jeho nejbližší spolupracovníci byli popraveni nacisty. Ostatní duchovní byli posláni na nucené práce do Německa a církev byla postavena mimo zákon. Církev se znovu po staletí ocitla v katakombách, ale žila dále.
Válečný rozvrat církevní organizace spolupůsobil pak ke konečnému uspořádání poměrů po osvobození. Představitelé všech roztříštěných pravoslavných skupin našli po válce cestu k sobě a protože válkou velice poškozená srbská církev měla spoustu potíží s vlastní obnovou, obrátili se na Ruskou pravoslavnou církev se žádostí o přijetí do jejího svazku. Tehdejší moskevský patriarcha Alexij I. se seznámil se stavem církve. Sjednocená Pravoslavná církev v Československu se ustavila r. 1946 dočasně jako autonomní exarchát Ruské pravoslavné církve. Záměr některých „uniatů“ (řeckých katolíků) na východním Slovensku zanechat Unii a sjednotit se s mateřskou církví se mohl uskutečnit, když Unie byla postavena mimo zákon. A tak r. 1950 došlo na sněmu v Prešově, pod silným tlakem státní správy, k sjednocení „uniatů“ s pravoslavnou církví.
V roce 1951 poskytla Ruská pravoslavná církev Pravoslavné církvi v Československu autokefalitu, tj. naprostou samostatnost a tak ji umožnila ustavit se jako rovnoprávná partnerka všech ostatních místních pravoslavných církví. V následujících desítiletích byla autokefalita naší církve přijímána jako historická realita většinou místních pravoslavných církví. Církev konstantinopolská (cařihradský patriarchát) vydala „Patriarší a synodální tomos (= akt) o požehnání autokefality svaté pravoslavné církvi v Čechách (českých zemích) a na Slovensku“ dne 27. srpna 1998.
K formování tvářnosti československého pravoslaví přispívají různé národnostní tradice, směry a proudy. Je to někdy složité, ale současně vzácné, neboť to dává příležitost prokázat šíři a univerzálnost čisté křesťanské zvěsti cyrilometodějské misie a její otevřenost vůči všem kulturám.
/volně převzato z webových stránek www.pravoslavnacirkev.cz/
