Když se však naplnil stanovený čas
„Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“ (Ga, 4, 4-7)
Narození dítěte, nového človíčka, je nejkrásnějším zážitkem rodičů a současně největším darem, jakého se jim během pozemského života může dostat. Rodiče své dítě počali v lásce, a je to právě láska, která vítězí nad temnotou smrti, je to láska, která naplňuje člověka nadějí. Snad i proto jsou pro každého z nás, kdo sdílí evropské kulturní tradice ukotvené v křesťanské víře, Vánoce – svátek Narození Ježíše Krista, především svátkem rodinným.
Vzpomínám si, jak jsem jako dítě prožíval sváteční atmosféru těchto svátků. V domě vonělo cukroví a jehličí, zpívali se koledy, venku se brzo stmívalo. Střechy domů pokrýval tiše padající sníh a svit měsíce se třpytil na zasněžených pláních… Ještě než nastal večer jsme s tatínkem měli zvláštní rituál. Nesměli jsme zapomenout na všechna Boží hovádka na dvorku a v chlívě, ale ani na divoce žijící zajíčky a srnky v lese. A tak jsem s tatínkem na lyžích vyrážel do lesa ke krmelci, většinou s pytlem vonného sena, ale někdy také s nějakým tím jablíčkem a zrním navíc. Jen ať se i ta němá tvář raduje z příchodu Božího Syna, ať se zvířátka radují společně s námi, jako kdysi v dalekém Betlémě u jesliček.
Sváteční náladu, sváteční štědrovečerní postní večeři a rozdávání dárků provázelo očekávání půlnoční bohoslužby v chrámu sv. Vladimíra. Teprve druhého dne, na samotný svátek Narození Ježíše Krista, jsme si doma s rodiči u svátečního oběda povídali, snad abychom nenarušili kouzelnou atmosféru předešlé noci. Nebyli jsme bohatí, ale byli jsme šťastní, protože jsme byli všichni spolu.
A tak tedy to, co dnes slavíme je náš svátek. Svátek všech lidí dobré vůle, všech těch kterým se narodil Spasitel! Je to oslava příchodu Boha k člověku, aby člověk mohl přijít k Bohu, lépe řečeno aby se k němu mohl vrátit...
Sv. Řehoř Teolog, zvaný Naziánský (*329 +389), konstantinopolský patriarcha, ve svém Slově u příležitosti tohoto svátku řekl:
„Tím, že se s Kristem narodíme, budeme s ním ukřižováni, pohřbeni a vstaneme s ním z mrtvých. Tento krásný zvrat máme prožít my sami. Proto neslavme tento svátek po světsku, ale božsky. Jak tedy?! Nekrášleme dveře věnci, nezdobme ulice, nepřipravujme pastvu očím, nelahoďme sluchu zvukem flétny a nenaplňujme vzduch vůněmi. Neoslavujme hodováním a pitkami, nepředstihujme se v nestřídmosti. Podle mne je nestřídmostí to, čeho je příliš a nad potřebu v době, kdy jiní hladoví a strádají přesto, že byli stvořeni z téže hlíny a z týchž prvků jako ty. Tohle všechno přenechejme pohanům, pohanským svátkům a slavnostem. My však máme uctívat "Slovo" a radovat se z něho. Radujme se "Slovem", Božím zákonem a vyprávěními, která se vztahují k dnešnímu svátku, aby naše radost byla tomuto svátku přiměřená a nebyla cizí Tomu, který nás povolal.“
Jak tedy odpovědět na Boží lásku, která se tělesně zjevila v Betlémě? V evangeliu se vypráví o třech mudrcích, kteří přišli za Kristem z veliké dálky. I my jsme velice vzdáleni od Boha, leč naší odpovědí na betlémské zjevení by mělo být, že se z té veliké dálavy vypravíme ke Kristu. Vykročíme z noci našich životů, ze tmy svých duší k Božímu světlu. Kolik z nás je ponořeno ve tmě! Kolik z nás prodlévá v temnotách! Tak se tedy vydejme na cestu za hvězdou rodícího se nového světa, za světlem. Láska Boží je tímto světlem. Z tmy zla se vypravme za rozbřeskem lásky. Ze hříchu vyjděme za láskou, která vše odpouští a uzdravuje. Z duchamorné zimy našich životů pospíchejme k lásce, která může zahřát lidskou duši a změnit celý život člověka. Z prázdnoty našich marností zmítaných životů pojďme k lásce, která nasycuje duši všemi dobrými věcmi. Ze syré tesknoty přejděme k lásce, protože kde je láska, tam je radost a světlo, tam není polarita velikosti a malosti, ale vše je veliké, neboť vše se může stát znamením lásky!
Jenže všichni nenaslouchají andělským hlasům zvěstujícím radostnou událost Narození Božího Syna, jakoby neměli s srdcích lásku, jejich zbraně na mnoha frontách po celém světě neutichají ani v těchto svátečních dnech. Tak bych chtěl závěrem všem agresorům a mocným tohoto světa připomenout skoro již zapomenutý příběh ze zákopů 1. světové války. O Vánocích roku 1914 se na západní frontě stala neuvěřitelná věc. Bylo 24. prosince pozdě večer, a v německých zákopech u města Ypres se objevily nasvícené vánoční stromky, zatímco vojáci v zákopu zpívali vánoční písně. Po chvíli překvapeně zjistili, že se k nim přidali Britové v nepřátelských zákopech opodál. Později se v obou zákopech objevily transparenty "Veselé Vánoce" ve všech jazycích znepřátelených stran.
Ráno bylo prostoupeno zvláštním klidem, když postupně na obou stranách fronty začali ze zákopů vylézat vojáci s bílými vlajkami. Domluvili se, že pohřbí své mrtvé spolubojovníky, ležící po celém území nikoho. Později si s nepřítelem podávají ruce, vyměňují dárky a suvenýry. Na několika místech dochází i k fotbalovým zápasům. Toto neoficiální vánoční příměří trvalo mnohdy i několik dní, ovšem ne úplně všude. Na tuto neobvyklou událost vzpomíná např. německý voják Kurt Zehmische:
„Na Štědrý den roku 1914 najednou přestala střelba. Můj saský pluk pak začal pískat na dva prsty. Angličané okamžitě pískání opětovali. Vojín Mockel z mé jednotky, který žil dlouhá léta v Anglii, zavolal na Brity anglicky a brzo se mezi námi vyvinul živý rozhovor. Pak vylezli ze zákopů na obou stranách dva vojáci, podali si v zemi nikoho ruce a popřáli si vzájemně veselé Vánoce. Dohodli se, že na Boží hod nebudou střílet. Pak jsme po celé délce našeho kilometr dlouhého zákopu rozmístili svíčky a vánoční stromečky. Byla to dokonalá iluminace – Britové vyjadřovali potěšení pískáním a tleskáním. Jako většina lidí jsem strávil celou noc vzhůru. Byla to nádherná, i když poněkud chladná noc.“
K podobnému příměří došlo k nelibosti velitelů na několika desítkách kilometrů západní fronty. Trvalo až několik dní. Znepřátelení vojáci pak již proti sobě nechtěli bojovat, a tak byli vyměněni za jiné a jejich velitelé skončili na rozkaz svých generálů před popravčí četou. Určitě i dnes by stálo za to zeptat se bojujících stran, zda by namísto šíření smrti, válečných hrůz a zoufalství, nebylo přece jen lepší vyslechnout výzvu z betlémské noční krajiny: Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle. (Lk,214)
prot. Mgr. Josef Hauzar
