Příspěvek na Eparchiálním shromáždění 22. listopadu 2014
„Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš ‘ a svedou mnohé… A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou, a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 24,4-5;10-13)
Naše autokefální církev upadla do vnitřního chaosu. Věřící a duchovní upínají své zraky ke svým vladykům, jakoby od nich – při vší úctě k jejich úřadu – mohla přijít naše Spása! Vážení delegáti, někam se nám ztratil Ježíš Kristus, náš Spasitel, ke kterému jedinému je záhodno upírat své zraky a do jeho svatých rukou vkládat své naděje! Sv. Řehoř Palama přirovnává Boží podstatu ke slunečnímu kotouči a z něj vycházející energii k paprskům. Všichni se již několik desetiletí vzdalujeme od této podstaty, a tak upadáme do stále větší duchovní temnoty, kde už pro samou tmu svého bližního nevidíme, bratra a sestru nepoznáme. Však můžeme otočit tragický vývoj v naší církvi tím, že dojde k vzájemnému smíření a odpuštění, tím, že vykročíme zpět ke zdroji blahodárného pro církev světla, a náhle prozříme a začneme vnímat jeden druhého jako svého bližního. Čím blíže se k Hospodinu Bohu přiblížíme, tím více bližních pak kolem sebe najdeme.
Ale zatím, k naší smůle, nikdo – čest několika výjimkám- nepozvedl bojovou zástavu, která zakrvácená zůstala ležet na kobyliském popravišti. Nikoho nenapadlo pokračovat v díle vl. mučedníka Gorazda, obnovit jeho dílo budováním svébytné, samostatné, hrdé, autokefální církve. Jistě, je třeba vycházet se všemi místními pravoslavnými církvemi, ale současně jít vlastním směrem a nehledat střídavě ochranu v Konstantinopoli a Moskvě. Obě tyto jurisdikce totiž na našem území působili již tenkrát, za života vl. Gorazda, však bez valného úspěchu. Je to smutné obzvlášť uvědomíme-li, v jakém chrámu se dnes nacházíme!
Pravoslavná církev, mystické tělo Kristovo, nezná neomylnost biskupů, a proto o svých věcech rozhoduje sborově. Sv. Gorazd doslova uvádí: „Hierarchické osoby jsou v pravoslaví oficiálními učiteli náboženskými, ale nejsou vyjmuti z možnosti bludu, a laikové mají právo zákonným kanonickým způsobem před tváří církve usvědčiti i sebevyšší hierarchickou osobu, že se zvrátila z cesty pravdy. Církevní správa není soustředěna v rukou hierarchie, ale účastní se jí též laikové, nejen v církevních obcích místních, nýbrž i v nejvyšších sborech správních a zákonodárných.“ (Směřování, Olomouc 2002, str. 84)
Naše těžce zkoušená církev si zaslouží mít biskupy s plným pravoslavným teologickým vzděláním, kteří budou současně milujícími otci svých duchovních dětí, budou dobrými správci svěřených hřiven, budu umět přijímat kritiku a budou schopni milovat i své nepřátele. Vím, ptáte se, kde takové vzít ?
Apoštol Pavel říká: „Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a řekem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Ga, 3,26-29) Nezůstali-li jsme věrni odkazu svatého vl. Gorazda, zůstaňme prosím věrni aspoň Písmu svatému.
prot. Josef Hauzar
