Velikonoce 2015
Velikonoce
„Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde“. (Mk 6,16)
Po dlouhých zimních večerech, během kterých byla příroda v našich zeměpisných šířkách sevřena v mrazivém objetí a uložena k několikaměsíčnímu spánku, přichází období praskání ledů na vodních tocích, dny se prodlužují a slunce na nebi stále citelněji zahřívá naše příbytky. Skončilo období strachu a smrti, jak ještě nedávno naši předkové chápali zimní období s krátkými dny a předlouhými nocemi. Přichází čas úlevy, naděje a radostného očekávání jara.
Věřící lid oslavuje v jarních měsících největší křesťanský svátek - Vzkříšení Ježíše Krista, Bohočlověka a Spasitele světa. První lidé, kteří tuto radostnou zprávu slyšeli, byly ženy, ženy Myronosnice. V Synaxáři na sv. Paschu se uvádí, že jako první se o Vzkříšení svého Syna dozvěděla jeho matka, Přesvatá Bohorodice. Je zvláštní, že muži - apoštolové se rozprchli, měli strach, že budou rovněž potrestáni jako jejich Učitel. Ženy, kterým se Spasitel po svém zmrtvýchvstání zjevil, nejenže překonaly strach, ale dokonce se odhodlaly za nedělního rozbřesku jít ke Kristovu hrobu, aby pomazali Jeho tělo. Sv. Řehoř Teolog (Naziánský) uvádí: „Žena přijala z úst hada lež jako první, a tak žena z úst samotného vzkříšeného Pána uslyšela jako první radostnou zvěst; aby stejná ruka, která namíchala nápoj smrti, podala také nápoj života.“ Teprve potom se zjevuje Ježíš Kristus apoštolu Petrovi, dvěma dalším apoštolům, spěchajícím do Emaus, a konečně téhož dne v podvečer všem jedenácti apoštolům, mezi něž vstupuje zavřenými dveřmi. Ano, apoštolové se báli Židů a jejich pomsty. Ale my se dnes nemusíme bát. Můžeme s radostí a veřejně zvěstovat zprávu o Kristově zmrtvýchvstání zvoláním - „Vstal z mrtvých Kristus! - Christos Voskrese!“
Nazýváme tento svátek Paschou, kdy Židé si pod tímto pojmem (pesach) připomínají svátek exodu z Egypta, osvobození z egyptského jha. V křesťanské církvi toto slovo dostalo ještě jiný, zvláštní význam. Je to přechod ze smrti do života, ze země na nebe.
Sv. Ambrož Milánský k tomuto svátku říká: Slovo „Pascha“ znamená „přechod“. Takto je nazván tento nejslavnostnější ze všech svátků, ve starozákonní církvi - vzpomínka odchodu synů Izraele z Egypta a jejich vysvobození z otroctví, a v církvi novozákonní - znamení toho, že samotný Boží Syn skrze vzkříšení z mrtvých přešel z tohoto světa k nebeskému Otci, přešel ze země na nebesa, a tak i nás vysvobodil z věčné smrti a ze spárů nepřítele daroval nám ,…moc stát se Božími dětmi.‘ (J 1,12) Kristovým vzkříšením se otvírá podsvětí, země se obnovuje křtem katechumenů, nebesa jsou otevřena Duchem svatým.“
Svátkem Vzkříšení se člověk vrací na své původní místo - tam kam jej původní záměr Stvořitele postavil - do ráje. Vzkříšením jsou rozlomeny okovy prvotního hříchu člověka Adama a Evy. Jenže náš rozum je příliš omezený než aby pochopil tajemství vzkříšení. Jak tedy rozumět tajemství velikonoční noci?
Český teolog a katolický kněz prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D. v jednom ze svých velikonočních kázání (11.04.1998) říká: „Ježíš je živý. Ale jak je živý? V porozumění této zvěsti musíme stále růst. Řekněme nejprve jasně a zřetelně: křesťanská víra ve vzkříšení není nějaký banální příběh o oživení mrtvoly. Vzkříšení není "resuscitace". O Vzkříšeném důrazně říká apoštol Pavel, že už neumírá, smrt nad ním už moci nemá - není to tedy návrat do tohoto života, není to nic podobného "vzkříšení" (oživení) Lazara. Podivuhodných oživení znají jak dějiny, tak i legendy bezpočet. Zde jde o něco mnohem závažnějšího. Ježíš není "povolán zpátky" do tohoto života jako třeba Lazar. Jeho vzkříšení nezná žádné "zpátky" - ukazuje radikálně dopředu.
Jeho "vzkříšení" je naše budoucnost: "Ježíš byl vzkříšen jako prvotina těch, kteří zemřeli". Dobře, řekneme si, to se tedy týká věcí "posmrtných" a "nebeských", které většinou jsou nám hodně vzdálené; jako odpověděla Ježíšovi Marta, sestra Lazarova: "Vím, že vstane, při vzkříšení, v poslední den". Ale Ježíš jí na to odpověděl tak, že odmítl chápat vzkříšení jako něco, co patří do říše toho, co nastane "jednou, až potom". Řekl na to Martě: "Já jsem vzkříšení a život." Nejde až o "poslední den" - jde o "teď".
A právě v kázání Tomáše Halíka zmíněný sv. apoštol Pavel, zvaný též „apoštol národů“, vysvětluje podstatu naší křesťanské víry, když říká zcela kategoricky: „Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu“. (1K 15,13-18)
Nemusíme být ani příliš aktivními křesťany, nemusíme mít ani teologické vzdělaní, abychom pochopili jeho slova. Člověk nemůže žít bez víry, přičemž každá víra musí mít smysl. Nepřátelé církve rádi zařazují Boží bytost mezi tzv. nadpřirozené bytosti, kamsi mezi skřítky, rusalky, hejkaly a jiné pohádkové bytosti. Problém je, že nikdo neví, kdo Bůh vlastně je. Když se chtěl Mojžíš dovědět, jak se Bůh jmenuje, tento mu lakonicky sdělil: „Jsem, který jsem.“ (Ex 3,14) Žádné lidské slovo - jméno - totiž nedokáže vystihnout pravou podstatu Boží bytosti. Jedno ale jisté je. Bůh nepatří do imaginárního světa nadpřirozených pohádkových bytostí, protože víly a skřítkové člověku spásu nepřinesou, a na rozdíl od Boha jsou jen výplodem lidské fantasie. Bůh je ovšem přirozenou součástí stvořeného nekonečného vesmíru, našeho světa a nás samotných. Protože jedna z přirozených Božích vlastností je být Stvořitelem.
Další Jeho přirozenou vlastností je být Spasitelem stvořeného světa, který se zneužitím darované svobody v osobě Adama a Evy vzepřel Boží vůli a odsoudil se k záhubě. Proto někde v hlubokém podvědomí cítíme všichni, věřící i nevěřící, že patříme Bohu - životu a nikoli smrti a jejím služebníkům. Tíhneme k dobru a snažíme se najít správnou cestu životem, která nás k Bohu přivede. Nejlepší příležitostí učinit zásadní rozhodnutí být s Hospodinem Bohem je právě svátek Vzkříšení - Pascha Kristova. Tehdy se do široka otevírá laskavá Boží náruč a nebeský Otec nám svou mocnou pravicí kyne, abychom k němu přišli všichni bez rozdílu. Čeká na naše rozhodnutí, aby nám posléze podal svou ruku, když se sami na cestě k Němu potácíme jako malé batole. Mohla by tak jednat nadpřirozená bytost?
Sv. Řehoř Nysský praví, že Bohočlověk Kristus nevyčkával, až bude donucen k své oběti Jidášovou zradou, zlobou kněží, nerozumem lidu. „On předběhl vůli zla, a dříve než byl k tomu donucen, dobrovolně vydal sebe v předvečer utrpení na Velký Čtvrtek a daroval nám své tělo a krev“.
Přirozenou touhou našeho lidství tíhneme k prameni života a obnovujeme se duchovně opětovným přijímáním sv. Těla a Krve Kristovy v mystické podobě svaté Eucharistie. S každým novým přijetím svatých tajin cítíme, jak život vyráží jako zřídlo z hrobu, život je zjeven smrtí Kristovou i v samotné jeho smrti. Lidská přirozenost slaví vítězství nad stavem nepřirozeným, neboť tato přirozenost je plně soustředěna v Kristu. „Kristus se stává Hlavou této Přirozenosti, její „Rekapitulací“, podle slov sv. Ireneje Lyonského. Přicházíme o paschálních svátcích do chrámu s velkou radostí a s vědomím, že každý lidský život, ať už byl jakkoliv obtížen hříchy, se může vždycky obnovit v Kristu.
Třeba se tato moje slova zdají být čitateli příliš „učená“, ale snažím se jen o co nejlepší pochopení svátku o splnění našich přání a (tajných) nadějí o osobní spáse. Ještě bych rád ujistil, že každá víra ve vítězství života nad smrtí, byť nedokonalá a snad i primitivní, každá předtucha Vzkříšení je nepřímou vírou v Krista. Neboť jedině sama moc Kristova křísí a vzkřísí mrtvé.
Závěrem mi dovolte, abych Vám všem, z blízka i z daleka, obyvatelům našeho krásného lázeňského města i lázeňským hostům a turistům, popřál radostné prožití svátků velikonočních. Někteří z nás budou slavit svátek Kristova Vzkříšení, jiní svátky jara, ale všichni společně budeme naplněni nadějí, že již skončila vláda tmy a nastává nám konečně radostné jarní období, kdy se vše vrací k životu. Bohem stvořené a nám přirozené slunce na nebi nás bude zahřívat podobně, jako nás zahřívá Božské Slunce v osobě Spasitele Ježíše Krista.
o. prot. Mgr. Josef Hauzar
pravoslavný duchovní
Použitá literatura:
1. Bible, Biblická společnost v ČSR, Praha 1990
2. Настольная книга для священно-церковно-служителей, Харьковъ, 1900
3. Vladimir Lossky, Dogmatická teologie, Praha 1994
4. Aurelius Augustinus, Vyznání, Praha 1992
